Já si opravdu myslím, že naše politické poměry jsou velmi zatuchlé a že jedna z cest, jak z toho ven, je vyklidit prostor mladším, novým, neopotřebovaným a do ničeho nezapleteným lidem, otevřít politiku nové krvi, novému větru, novým myšlenkám. Klausové, Zemanové, Havlové – jako příslušníci generace komunismem tak či onak zdeformované a jako hlavní postavy dlouhé fáze českého postkomunismu – patří do zasloužené penze. Něco se musí změnit.
Svého rozhodnutí odmítnout cestu do USA (nebylo to traktováno jako emigrace) a zvolit raději vězení jsem nikdy nelitoval.
1999 – V kumbále, kde je lux, žije též netopýr. Jak ho vypudit? Žárovka je povolena proto, aby ho nebudila a nedráždila.
Klaus se snažil mít výhodu prvního tahu, a tak mi to všelijak oslazoval těsně před volbou, abych do funkce nastoupil náležitě schlíplý. To byla jeho metoda, pozoroval jsem to mnohokrát.
1994 – Pana Řechtáčka prosím, aby mi opravil a naplnil zapalovač a poslal zpět.
O Zahradní slavnosti bylo napsáno, že jejím hlavním hrdinou je fráze. Fráze organizuje život, fráze vyvlastňuje lidem jejich identitu, fráze se stává vládcem, obhájcem, soudcem i zákonem.
Poprvé jsem se s ním (M. Zemanem) tedy sešel až na Letné při jedné z velkým manifestací. Tehdy chtělo k davům promluvit velké množství lidí a my jsme věděli, že by to dopadlo velmi špatně, kdyby to mělo trvat moc dlouho. Provokatéři byli připraveni, začala se objevovat hesla, která mohla vyvolat policejní zákrok, vznášelo se tam nebezpečí davové psychózy. A tak jsme, ač neradi, většinu těch, kteří chtěli promluvit, od toho odrazovali nebo jim v tom přímo zabraňovali. Zeman všechny odstrčil, nikoho se na nic neptal, přistoupil k mikrofonu a přečetl svůj projev. Mimo jiné výborný. Nicméně tam jsem pochopil, že je to ostrý chlapík. Po revoluci jsem ho vídal v televizi v zábavných pořadech a velmi jsem se bavil jeho břitkými ekonomickými komentáři. Bral jsem ho trochu jako „estrádního ekonoma“, tedy jako něco podobného našim několika známým estrádním psychologům či sexuologům. Když byl později zvolen předsedou sociální demokracie, nevěřil jsem svým uším a připadalo mi to, jako kdyby třeba předsedkyní parlamentu byla Jiřina Bohdalová. Sociální demokracie byla dlouho stranou malou a velmi vysmívanou. Byla téměř hanba s ní něco mít. Já se s jejím vedením několikrát setkal, což samozřejmě kritizovali nakyslíci. Zeman na to nezapomněl a dlouho se ke mně choval slušně a korektně, což u něj jinak nebylo obvyklé. Nakonec to nevydržel a byl sprostý i na mne. Za to mu Dáša dlouho odmítala podat ruku, což bylo samozřejmě vděčná mediální situace. (…) Typicky zemanovský položert. (…) Čili – obvyklá série drobných podrazů.
Kolem Miloše Zemana nebylo takové dusno jako kolem Václava Klause, ale dokázal být velmi tvrdý, paličatý, žvanivý, ba až zlý. Měl jsem s ním několik střetnutí, na která věru nerad vzpomínám. Jedno mu ovšem upřít nelze: ze všech českých politiků byl asi nejlepším řečníkem. Říkal někdy banality či povrchní věci nebo dokonce nepravdy, ale říkal to vtipně, zásadně spatra a dobrou češtinou. Jemu se nemohlo stát, že by mu ve větě chyběl podmět nebo přísudek.
– a když nám na obědě s japonským císařem podali nedovařené brambory, málem jsem se zhroutil. On to naštěstí bral jako českou národní kulinářskou specialitu.
1996 – Organizační a jiné důsledky blížící se smrti mé ženy, která může nastat každou minutou, ale třeba i za týden či více dní, mne nutí sepsat několik instrukcí pro případ její smrti. Chápete zajisté, jak těžko se mi tyto instrukce píšou, když je ta bytost ještě naživu, ale zdá se mi, že je to nutné, protože nevím, v jakém stavu budu, až se to stane (asi u nás doma), a zda budu schopen vůbec o čemkoli rozhodovat.
Žijeme ve světě prostředníků a prostředníků prostředníků, ve světě lobbistů, konzultantů, PR agentů, kdekdo je někým placen za to, že někoho seznámí s někým, kdo mu poradí, jak vydělat na něčem, co vytvořil někdo jiný.
Zvláštní bylo, že mé rozkmitané křivky na displeji nad postelí se vždycky náhle uklidnily a uvedly do patřičného stavu, když do nemocniční budovy vešla Dáša.
Cítil jsem prostě najednou, že pravda je na straně těchto, ať si říkají, kolik chtějí sprostých slov, a ať mají vlasy třeba až na zem. (…) Zdálo se mi, že tenhle Jirousův underground je pokusem dát naději těm nejvyděděnějším.
Obou mých žen se mí spolupracovníci trochu báli, mám aspoň ten dojem.
Některé Rudolfovy glóbusy a dalekohledy jsem nechal instalovat v prezidentské zasedací síni, abych tím zdůraznil duchovní a kulturní dimenzi nové doby a smysl pro dobré tradice. Zda tam dodnes jsou, nevím.
Nezdá se mi, že by se jedinečnost obcí, měst, regionů, národních zvyklostí nějak z Evropy vytrácela, Portugalsko je a vždy bude jiné než třeba Švédsko a EU či její orgány proti jedinečnostem rozhodně nebojují, ba někdys dokonce svými normami ochraňují. Ohrožuje-li dnes něco jakoukoli jedinečnost, pak je to soudobá civilizace jako celek.
1993 – Štiku z Lán, mi věnovanou, nechť paní M. či E. upeče nějak velmi originálně, s originálním kořením pro parlamentní pětku, aby na to hned tak nezapomněla.
– a dost se musím této své pověsti usmívat – vždyť já se vlastně pořád něčeho bojím, a dokonce i ta moje údajná výdrž a odvaha pramení ze strachu – totiž ze strachu z vlastního svědomí, které mne tak rádo trýzní za selhání skutečná i domnělá!
Myslím, že paradoxy budou pokračovat. Jako kdykoli dosud budu i nadále usedat k prázdnému papíru s odporem, budu se psaní všelijak vyhýbat, budu se permanentně děsit prvních slov, která se na něm objeví, a uměle si dodávat k psaní odvahu, budu si zoufat z toho, jak mi to nejde – a přese nakonec vždycky nějakou novou hru napíšu, záhadní běsíci ve mně, kteří si tohle trápení na mne vymysleli, si pokoj už asi nikdy nedají a vždycky nakonec dosáhnou svého. Jako kdykoli dosud budou mne rozčilovat všechna ta očekávání – často nepřiměřená a leckdy i potrhlá -, jimiž jsem obtěžkáván, a všechny ty role, od reprezentativních až po samaritánské, které mi jsou předepisovány, jako kdykoli dosud budu se proti tomu bouřit a reklamovat si své právo na klid – a jako kdykoli dosud splním nakonec všechny ty úkoly a z jejich splnění se dokonce upřímně zaraduji. Jako kdykoli dosud budu se neustále něčím trápit, něčeho se bát a děsit, panikařit, obviňovat se a proklínat, co chvíli si zoufat – a jako kdykoli dosud bude nakonec na mne vždycky spolehnutí a bude mne vždycky možno zahlédnou tam, kde je mé místo. Všechno si odskáču, ale všechno kupodivu přežiju a vždycky budu nakonec zase zneklidňovat všude, kde to bude zapotřebí. Nezbývá mi než tuhle svou předpověď a zároveň tento náš rozhovor ukončit pokusem o artikulaci posledního a zřejmě nejparadoxnějšího paradoxu mého života: podezírám se, že mě kdesi nejhlouběji celý tenhle paradoxní život vlastně hrozně baví-
Celý život si prostě myslím, že to, co se jednou stalo, se už nemůže odestát, a tak vlastně všechno na vždy trvá. Bytí má zkrátka paměť. A tedy i moje maličkost – buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel – tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde, kdesi tu.