Ikea nábytek sám nesložíš a tak je vždycky s kým se rozcházet. Výběr partnera pro tuto aktivitu je důležitý, máme-li na výběr. Soused, kamarád, známý, táta, brácha, no a nedejbože partner.
Soused. Před ním budeš svůj vztek a frustraci z křivých křivek nábytku pěkně dusit a snažit se vypadat nad věcí. Až do posledního šroubku se budeš potit, ale přeci nebudeš chtít řvát na souseda a vypadat tak jak totální nervák. Takže jen tiše rudneš a říkáš si v duchu, ty vole, to je jouda, tam stojí jak Y a to kladívko asi doletí samo z druhý strany pokoje, zatímco nahlas zpoceně hlásáš pohodu. Zpočátku to vypadalo jako fajn nápad, sousedi si pomahají, ale zároveň před sebou nemůžou být sami sebou, jelikož je to moc formální, až povinnej vztah. No a když přijde na poslední etapu návodu na sestavení Ikea nábytku… Dusíš to. Možná to i vzdáš, je-li to moc nemožný (křivý) a necháš to na potom, až se vydejcháš, sousedovi poděkuješ, koupíš čokoládu a dál se o tom nebavíš. Skříň/postel/gauč tak nějak stojí…
Kamarád/ka. Někdo, kdo je ti přeci jen dobrovolně bližší, takže teď se potíš a tiše rudneš jen do určitýho momentu, ale pak to jde ven. Sprostý slova, někdo u toho třeba i plive. V horším případě to slízne ten kámoš, jen si vyslechne pár objektivních nadávek, protože neschopnost jako vlastnost budeš vyčítat až rodině nebo partnerovi. Ve finále si zanadáváte společně, poslední šroubek oba propotíte úplně stejně a nakonec otevřete plechovku a společně se tomu zasmějete.
Rodinný příslušník, nejčastěji reprezentován otcem či bratrem. Tak tady už jde o krk od začátku, protože si je na výpomoc pozveš spíše z povinnosti. Nic, teď se skládání Ikea nábytku nedá srovnávat se spoluprácí se sousedem. Rudneš od prvního šroubku, při prvním skřípnutí palce řveš na kolegu z rodiny, protože to je samozřejmě jeho chyba. Au! Neschopnej, fakt. Poručíš, ať jde radši stranou, a že mu řekneš, až budeš potřebovat pomoc, protože je nějak moc chytrej a z toho rudneš dvakrát rychleji. Poslechne. Ale to ti nezabrání vinit ho z tvý modřiny. Nějakým divotvorným způsobem se dopracujete (dopracuješ) k finiši. Jsi zralej na panáka. S myšlenkou, že rodina je jeden z nejdůležitějších pilířů, který se někdy dávaj dohromady tak blbě, jak tahle idiotická skříň, se uklidníš a dokonce se na tátu i usměješ, poděkuješ a omluvíš. Skříň stojí a ta levá strana se časem zamaskuje třeba tím příšerným květináčem, co ti poslala mamka.
Partner. Tak tady končí veškerá sranda. V zápalu boje si totiž vyčtete neumytou skleničku z minulýho měsíce a ponožku z rohu v obýváku. Všechny ty šroubky vedou ke krvavý válce a navíc, návod ti poroučí mít u sebe kladivo. Nakonec zvoní vystrašenej soused, ze zoufalosti voláš kamarádovi/kamarádce a do toho volá táta, že prej jestli už jste byli v tý Ikey a jestli může nějak pomoct.
Vždycky ale tenhle upgrade obýváku/ložnice končí minutou ticha, kdy aktéři zíraj na hotovej, postavenej výtvor. Je to masterpiece. Ikea je v rámci možností fajn, ale co dělá lidský psychice…
Prej jak sestavit Ikea nábytek a nerozejít se… Ha. GOOD LUCK!