A tak se rozhodneš žít třeba v Holandsku. Čapek to nemohl sepsat (a naškrábnout) výstižněji, byť před 80 lety, pocity z nízké země jsou totožné. Napsáno nadčasově.
První týdny jsi v Jiříkově vidění. Nadšenost z neokoukaného, malebného, mlýnového, pohodového, pocit všechny ty uličky projít, fotit odrazy ve vodě a pozorovat všechny ty kapky deště. Cinkání zbrklých kol, vůně tulipánu (voní tulipán?), mazlavá chuť sýra, cizí úsměvy, tlustý líný kočky, pláž bez palmy, lodě, kola, lidi, kola…
Na kole se tu nejezdí, na kole se tu žije, telefonuje, jí, pije, křičí, drží deštník, veze nákup a tři děti, zapíná bunda a zavazujou tkaničky. To vše s rukou v kapse. Občas někomu vypadne třeba pórek, ale hned se na stezce rozjezdí. Naučíš se hodně rychle opravovat píchlý kolo, ale stejně si přeješ, aby tu v tuhle chvíli byl táta.
Za chvíli je to okolo tebe samej erasmák, haha, sranda, party a to je všechno. Jedou totiž zas jinam. Těch Poláků tady. A jak se chovaj, jak zvěrstvo. Španělé jsou jak kolovrátky, furt něco drnčí v jedný rovině, Italové zas neví, co to rovina je, nekonečná melodie, Němci nosej všude diář a mapu, Francouzi jsou zmatený a vtipně mluvěj, Portugalci jsou starý prasáci, Angličani suchý jak Holanďan pod deštníkem a pyšný na svý lvy a buldogy, Rusové, ha, co dodat, Amíci jsou moc chytrý, haha, Indové mrňaví, Číňani moc slušný, Aziati mají vůbec jinej mozek… Arabové oplzlý, Skandinávci se moc usmívaj, není divu a Slováci a Češi tu stále nějakým záhadným způsobem drží při sobě. Řekové říkaj „otěj“ místo OK, s Jugoslávci nemluvím a Rakušáky nerozpoznám.
A Holanďani? To je na dlouho.
Chodíš spát za zvuku vuvuzely a arabskýho hrdelního nadávání. S myšlenkou na Rembrandta a Čapka, že kde byli ti Arabové před 80 lety.