Reklama
 
Blog | Lucie Hojná

Holandsko II

Další týdny v ploché zemi.

Jiříkovo vidění pomine a koukáš se střízlivě. To, co dříve nadchlo, teď irituje. Stejně jako když si koupíš nový cédéčko a na první poslech se ti líbí písnička, která se ti bude líbit ještě pár dní, týdnů, ale pak ji začneš přeskakovat. Neokoukatelné se okoukalo, kola cinkaj dál a furt prší.

Studuješ místní jazyk, není to taková prasečina, jak se povídá. Bude to třeba trvat roky, než budeš cítit jistotu a vlastně vůbec něco cítit, ale chceš tu zůstat a cítit se pohodlně. Ehm, pohodlněji.

Práce. Práce, práce. Mládí tě v ničem nebrzdí, takže máš dost trpělivosti na to, dosoukat se časem tam, kam budeš chtít a to i přes mytí nádobí. Takže myješ, myješ, občas rozbiješ, mají tě rádi a vidí, že odvádíš dobrou práci a to se ti doma nestalo.

Reklama

Holanďani jsou totiž pomalí, na všechno mají celej život a spěchat je zbytečný. Langzaam. Možná jo, ale když makám, tak makám. A že v restauraci se maká. Otáčíš se tam celej večer ve svým koutku, z lahve dopíjíš zbytky červenýho, který rozmazlený Holanďani nikdy nedopíjej, stříkáš vodou, smrdíš jako vařená brambora, ale chceš to mít sakra co nejdřív hotový, ať můžeš domů v jednu, místo ve tři. Ale místní neee, ty tam švihaj ještě kouřovou, zavazujou si tkaničku anebo kafíčko. Joo, kafíčko, to je tady důležitý a věděl to už dávno pan Douwe Egberts.

Ale ono na tom něco je, na tý pomalosti. Lidi tu v šedesáti nevypadaj jak u nás. Nejsou ztahaný, že čtyřicet let vstávali v pět ráno, nejsou nevrlý, nedočkavý na důchod, usmívaj se a jsou v pohodě. A není to trávou, jak si každej přiblblej turista myslí.

Žije se tu pohodlně, o tom žádná, ale každej, kdo žije mimo domovinu mi dá za pravdu – o všechno se venku musí bojovat víc, dýl a s velkou trpělivostí. Člověk už by rád sklízel, ale všichni víme, co přináší růže.