Reklama
 
Blog | Lucie Hojná

Dětství v kocovině

Moje mamka byla tenkrát akorát v porodnici. Se mnou. Bylo to složité těhotenství a tak v nemocnici strávila měsíce. Narodila jsem se v prosinci osmdesát devět, a když si nás táta odvezl domů, pod stromeček, máma se nestačila divit.

Málokdo u nás, na malých městech něco vůbec aktuálně věděl. Natož v horečkách v nemocnici.

Neprožila jsem totalitní dobu, ale moji rodiče ano.  Formovala je, vychovávala je, ovlivňovala je. A oni zase mne.

Reklama

Dítě vnímá všechny informace, současné i minulé, jaksi jinak. Velice doslovně. Například, když mi kamarád ze třetího patra, s kterým jsem si hrávala na schovku řekl, že jeho táta je jakýmsi předsedou družstva, že v podstatě řídí i náš barák, představovala jsem si jeho otce na střeše bytovky za volantem.

A když mi táta vyprávěl, jak okolo vojenských kasáren parkovaly tanky, a jak se tam mladí vojáčci ze zapadlých ruských vesnic bavili o svých volných časech jízdou na kole, které nikdy předtím neviděli a neuměli na něm jet a držet rovnováhu, má dětská doslovná představa pak byla na místě.

Dlouhých čtyřicet let tu rostla zvláštní zima, šeď, velká nespravedlnost a principy lidskosti někde zamrzly. Lidé byli zvyklí moc toho neříkat, případně komu to neříkat, moc nevyčuhovat, nedráždit a nehlučit. Mám dojem, že v menších městech a vesnicích se žilo přeci jenom klidněji a ne tak sledovaně. Určitě se ale práskači našli všude.

K dispozici toho bylo běda málo. Prodej pod pultem celkem běžný, ale pouze pro důvěryhodnou hrstku známých. Teta ze Supraphonu mamce občas nechávala zakázaná elpíčka.

Měli jsme blýskavou spartakiádu, ale neměli jsme toaletní papír.

Nejhorší však byla nesvoboda, ve všech svých podobách. Od ní se totiž odvíjí spravedlnost, styl, pohyb a mnoho dalších přirozených aspektů lidství.

V lidských strukturách prostě vždycky byly a budou rozdíly. Všichni si nejsme rovni, to si musíme přiznat i dnes, po euforii a kocovině. Rovnost je v jistém slova smyslu nesmysl. Rovnost je akorát to, že se narodíme a zemřeme. Že jsme lidé. Ale jakmile přijde jakýkoliv systém, vrstvení je přirozené.

Lidstvo je ale nepoučitelné a o to je to smutnější, když víme, že historie se opakuje v různých blocích.

Nemám ráda, když někdo komentuje něco, co nezažil, kde nebyl a co neviděl. Tady ale nemluvím jen o těch čtyřiceti letech, ale o naší zemi a okolí, jež nás formuje. Ta země je i moje.

Mé dětství bylo tedy v jakési společenské kocovině, jež přišla z doby euforie. V břiše jsem byla ještě v šedi, ale na svět už do barevného. Jen to zase nějak bledne…

 Tenhle kocour nám vezme ještě hodně generací.